Na co stále čekám?

Vlastně ani sama nevím. Ale je pravda, že jednou za čas se mi „čekání“ do života tak nějak vloudí.

Přijde tak plíživě, že si toho někdy ani nevšimnu. Usídlí se, pěkně se u mne zabydlí, ba přímo uvelebí a je tu.  A přesto, že ho nezvu, tak se s ním pěkně rychle sžiji.

No, jo, ale po čase zjistím, že přestávám žít. Že ztrácím schopnost se rozhodovat, že ztrácím schopnost jít do akce.

Čekání samo o sobě nemá potřebu odejít. Čekání je od slova čekat, tudíž stát na jednom místě. A tak je zase na mne, abych si to uvědomila a tohoto nezvaného návštěvníka vyprovodila ze svého domu, protože, když to neudělám, přichází stagnace a hlavně zklamání. A ty zklamání mne bolí nejvíc.

Jeden čas v mém životě to bylo stále jenom o čekání. O takovém to čekání, kdy si ho vysvětlíte. Kdy ho nějakým způsobem omluvíte, kdy to chápete. Což v praxi a překladu znamená, že jste ochotni čekat dál.

Dál marnit svůj život a čas, který můžete využít jinak.

O jakých čekání to mluvím?

Třeba o těch, kdy si s kamarádkou stále říkáte, že se vypravíte na nějaký výlet. Jenomže, časem zjistíte, že ona bude mít stále něco jiného, jenom ne ten váš společný výlet. Bude stále řešit, jestli může na jeden den odejít od rodiny. Jestli stihne uvařit pro rodinu a vyprat. Jestli náhodou ostatní rodinný příslušníci nebudou mít újmu, kdy osm hodin neuvidí svojí matku a ženu.

Tak napřed jsem si to vysvětlovala a omlouvala tím, že děti jsou malé. Má toho moc. Já jsem single, tak se mi to jednoduše rozhoduje. Pak dětem začala škola. To je jasný, že toho je hodně.  O víkendu se dohání, co se přes týden nestihlo.

Až mi to jednoho krásného odpoledne konečně docvaklo.

S touto kamarádkou ten výlet asi nikdy nebude. Tehdy nebyl ani muž, se  kterým bych tyto výlety podnikala a já věděla, že už nechci čekat. Na dalšího muže, se kterým vyrazím. Nechci už čekat ani na tuto kamarádku, u které je to mimochodem pořád stejné, i když děti jsou už dneska velké.

Tak jsem začala jezdit sama. Je to fajn. A přijde mi to úplně normální, že si jdu vejletit tři dny na Šumavu a spím v lese. Dokonce se na ty noci v lese těším nejvíc. Je klid a ticho. Rozjímám, sleduju noční oblohu, občas se ozve sova, občas kolem proběhne srnec. A stále doufám, že potkám konečně rysa.

Ale můj první sólo výlet a spaní v lese vůbec v takové pohodě nebylo.

Tenkrát jsem vyrazila z Klatov směr do kopce a dále pak, kam mne nohy donesou. Plán byl jasný. Ujít strašně moc kilometrů, abych usnula vyčerpáním.

Na konci šíleného krpálu, v poslední zahrádce ještě v civilizaci, na mne čekala stařenka. Obhlížela zahrádku a vyhlížela pocestný. Tak jsem se zastavila. Paní byla zvědavá, když mne viděla s batohem. S hrdostí jsem jí řekla plán své cesty.

Na to mi paní odpověděla, jestli jí nechci nechat mé telefonní číslo, jméno a adresu. ??? Mé otazníky vycítila a hned pokračovala: „No, jakože kdyby vás někdo zabil nebo se vám něco stalo, tak abych mohla policii říct, že jste tudy šla a dala bych jim vaše iniciály.

:-):) -:) Tak asi sami uznáte, že na začátku se mi lepší podpory opravdu dostat nemohlo.

Odhodlaně jsem pokračovala. O kolik jsem měla odvahy více ve dne, o to jsem jí měla méně v noci. Ale zpátky už to nešlo. Byla jsem uprostřed ničeho a do rána daleko. Plán ohledně milionu ušlých kilometrů, moc nefungoval. Adrenalin ve mně pumpoval na maximum, takže bylo po spánku.

Honili se mi v hlavě všechny možný filmy a scénáře. Od pytláků, kteří mě najdou a jako nepohodlného svědka zabijí. Až po náhodné noční chodce, kteří samozřejmě nemají nic jiného na práci, než chodit uprostřed lesa a hledat mě ve spacáku:-)

Zvířata byla kapitola sama pro sebe. Bylo třeba se chovat stejně jako ony. Takže jsem si pěkně postupně občůrala mé ležení, podotýkám, že v dostatečné vzdálenosti, aby bylo jasno, že toto je nyní mé teritorium.

Postupně jsem pochopila, že to, co vedle mne pořád štěká, opravdu není pes, ale srnec. A že je mu úplně jedno, že tam jsem. Konec konců, přes vytýčenou hranici mého teritoria blíž ani nemohl:-)

Sama sobě jsem se musela smát. Šamanka v lese, ha, ha.

To víte, že jsem si zavolala na pomoc všechny průvodce. Tenkrát byl se mnou bílý lev ze zvířecí říše, který si lehl vedle mne.

Spousty zvuků, které jsem sice z dětství z táborů a skautů znala, ale na které jsem už zapomněla. Nakonec jsem přežila. Podařilo se mi i na pár hodin usnout. Ráno bylo nádherný. Srnky se v klidu pásly na dva metry ode mne a já si tu nádheru bez hnutí vychutnala.

Ano, těch oblíbených až, až, až, ….až to udělá ten druhý, až dodělám toto a tamhle to. Až budu mít více peněz, až se to bude více hodit. Až na to budu více připravená. Těchto „až“ si dokážeme vymyslet opravdu požehnaně. Jsou to ty až, které nás zžírají zaživa, aniž bychom si toho všimli.

Tak jaké je mé řešení, když si uvědomím, že jsem se dostala do této fáze?

Prostě přestat čekat!

Nebát se zkusit to jinak. Nečekat na druhé, a začít to dělat sami. A když to nejde s těmito lidmi, tak se najdou jiní, kteří jdou stejným směrem.

Počítá se tady a teď.

Ano, je třeba sebrat odvahu. Ano, je třeba překonat strach a udělat to! A jak známe z každé pohádky. Odvážnému štěstí přeje. I mě přálo.

Jsem moc ráda, že jsem tehdy to čekání překonala nebo spíše ten strach vydat se sama.

Dnes je toulání po přírodě a spaní pod širákem jedna z mých naprostých přirozeností, bez kterých si svůj život už ani neumím představit.

S touto kamarádkou jsme stále kamarádky. Jenom už nemám očekávání. A samozřejmě se mezitím také našly jiné ženy, které mají děti a přitom i čas, chuť a ochotu si svůj život přeorganizovat.

Tak co, napadlo vás nějaké vaše „až“ už při čtení?

A CO S TÍM UDĚLÁTE?!